28.6. – Hurá do Athén!

Už ráno mají někteří pocit, že to bude fakt horký den. Naštěstí je k nám počasí milosrdné, teplota jen 29 stupňů a občas se na obloze objeví mráčky. Výstup z autobusu pod Akropolí, když procházíme vstupní kontrolou pod Akropolí, zjišťujeme, že Řekové jsou velmi puritánští, co se délky sukní týče a ačkoliv nevstupujeme do kostela (kde to bývá problém), ale jen na otevřenou Akropoli, musí si 2 dívky z naší výpravyalespoň opticky „prodloužit“ délku svých kraťas, které mají podle kontrolorů příliš krátké. Ale naštěstí mikiny v batozích posloužily jako zakrytí nohou a nakonec se na Akropoli dostáváme všichni. Celá Akropole je nádherná a velmi působivá. Bohužel nám některé výhledy a fotky kazí těžká technika, která zde provádí opravu a rekonstrukci dvou částí… Inu i tady zub času zapůsobil a je nejvyšší čas začít opravovat. Přes Starou Agoru až k Place a dál k historickým úzkým uličkám města (plným obchůdků, suvenýrů, restaurací,…), kde máme téměř 2 hodinový rozchod. Před budovou řeckého parlamentu stíháme výměnu stráží, někteří se zde i fotí, ale zpívat nám zde není dovoleno. Nepokoušíme se to porušovat, už cestou sem jsme potkali dost policejních hlídek a jedna (i s autem) stojí i zde. Ano, zpíváme až na vrcholu pahorku Lykkavitos, kam většina z nás vyjíždí lanovkou (trochu jako na Petřín), ostatní si kopec vybíhají pěšky společně pak dohromady zpíváme Happy birthday pro Veroniku s parádním výhledem na celé Athény a s návštěvou malého bílého „vrcholového“ kostelíčku. Už při odjezdu z Athén vidíme na obloze mohutné černé mraky. Je nám jasné, že bouřka přijde, jenom bychom si ještě rádi nakoupili někde pečivo. Bohužel, je neděle a všechny obchodní domy jsou zavřené. Bereme tedy útokem všechny vody a balené pečivo v jedné čerpací stanici, místní majitel se spokojeně usmívá – během půlhodiny má útratu, kterou rozhodně nečekal. Do kempu přijíždíme s prvními kapkami deště. Mohutný liják, stany zkouší odolat. Blesky, trochu i vítr, něteré stany povolí a ložnice po půlhodinovém prudkém lijáku plavou. Všichni to bereme statečně, z mnoha stanů se dokonce ozývá smích a vtipné komentáře vzniklé situace. Po čase déšť ustává, domlouvají se náhradní noclehy u přátel, kteří nevyplavali. Dnes bude sice v několika stanech těsněji, ale vejdeme se. 🙂 Život plynule pokračuje dál. Vaříme večeře, sedíme před recepcí (kde chytáme Wi-fi a zbytky elektřiny), je stále krásně teplo. Večer pak máme jen jedno přání: aby stany do rána uschly a s přáním, aby poslední člen naší výpravy, který letí z Maroka přes Paříž a Kijev do Athén šťastně doletěl. Mara Baron nám ťuká na stan půl hodiny po půlnoci se slovy: Paní Dos, tak jsem tady! 🙂 Usínám s myšlenkou, jak je fajn, že jsou naše – vaše „děti“ skvělé, samostatné, spolupracující… Jen tak dál! 🙂