V pátek 16.9. jsme se po naplnění všech našich studijních povinností sešli před již známým autobusem, který jsme se chystali na příští tři dny okupovat. Naši současnou hvězdnou sestavu doplnili i sboroví veteráni a my jsme tak mohli v plné síle vyrazit směr Slovensko. Počasí nám přálo a my s úsměvy na tvářích nechali celý autobus rozeznít tóny nejrůznějších písní z našeho pestrého repertoáru. K večeru jsme konečně dosáhli prvního záchytného bodu naší cesty – kostela v Kremnici, kde jsme se zúčastnili koncertu místní ZUŠ. Ten se nám (jak jinak) vydařil špičkově a už nezbývalo nic jiného, než vyměnit sborové kroje za plavky a oslavit úspěch ve wellness. Po celém vyčerpávajícím dni jsme se už jen jako správní pulci doplácali na pokoje a usnuli tvrdým pulčím spánkem.
Mlha přede mnou, mlha za mnou…
…a pode mnou louže!
Probudili jsme se do mléčně bílého rána. Ani to nás však neodradilo od menší ranní procházky na nedaleký kopec s vyhlídkou. S trochou fantazie se nám dařilo představit si, co všechno asi leží pod námi ukryto v mlze. Chomáče mlžného oparu nadobro skryly vše vzdálené od nás více než pět metrů. Na zpáteční cestě nás zastihla průtrž mračen a my se vrátili do vyhřátého autobusu jako partička vodníků. Příroda nám očividně dávala najevo, že je čas vyrazit, a přesně to jsme také udělali. Před námi již byla návštěva Kremnice, místní výstavy karikatur a mincovna. O zábavu rozhodně nebyla nouze. Zasmáli jsme se nad kreslenými vtipy českého karikaturisty Pavla Matušky, prohlédli si blištivé mince z celého světa a dokonce jsme se i na pár minut proměnili v horníky. No a snad bychom to ani nebyli my, kdybychom nevyužili skvělé akustiky a nezazpívali si jednu či dvě písničky. Poté nás bohužel museli čtyři členové předčasně opustit a vydat se na cestu zpět do České Republiky, zatímco my ostatní jsme si dopřáli dobrý oběd. Pak už byl ale opět nejvyšší čas, abychom se dali znovu do pohybu. Ale kam teď?
Viktorie Kafková
Jak jinak než za deště jsme se z našeho partnerského města vydali směrem na sever do Turanského kempu. Po přidělení a prozkoumání našich chatek jsme se mohli nadýchat čerstvého vzduchu, odpočívat nebo si zahrát ping pong.
A protože bez práce nejsou koláče, užili jsme si ještě před výbornou večeří hodinku namáhání našich hlasivek. A pak už jen dobře se najíst a spát… Nebo ne? K pořádnému výletu s pulci a pulkami totiž patří i večerní zpívání a sešlosti na chatkách, dokud noc nepokročí (nebo nás někdo konečně nevyžene).
„Vyjedeme v devět hodin,“ oznámili sbormistři na snídani….
A tak se v 9:20 autobus konečně rozjel směrem k milovanému domovu. Ale pozor, zastávka na znamení!
Po dlouhém rozmýšlení a dohadování se více než polovina členů rozhodla, že navzdory počasí nasedne na lanovku a užije si trochu té turistiky. A když jsme si mysleli, že už to ani nejde, houstla mlha s každým výškovým metrem víc a víc. I přes to náš neúplný sbor dosáhl vrcholu Velkého Kriváně a kdo byl pozorný, zahlédl i kousek vedlejšího hřebenu! Nechyběly ani umělecké fotky a rozhlížení se po – poněkud bílé – krajině. Teď už nás čekal jen kluzký sestup dolů a teplo autobusu… A tak jsme se – vyčerpaní, hladoví, ale šťastní – vrátili do našeho městečka.
Tak se prozatím loučíme a naviděnou na prknech Beskydského divadla již 13. října!
Markéta Pilná
Slovensko, Kremnice
Foto: Filip Mitan
