Určitě existuje po ránu spousta příjemnějších věcí, než palčivý zápach plynu. Nicméně přesně ten nás praštil do nosu po příchodu do autobusu. Paní Dos na sebe vzala úlohu letištního psa a vystopovala v tašce jednoho sboristy porušenou bombičku k plynovému vařiči. Asi není nutno zmiňovat, že toto ranní dobrodružství mezi námi odstartovalo lavinu ryze českého černého humoru a zmíněný sborista si domů kromě zážitků odveze také zbrusu novou přezdívku- Dolfi. Všichni jsme si asi mysleli, že tuto příhodu dnes už nic nepřekoná…to jsme se ale pletli. Brzy nám dech braly ne propan-butanové výpary, ale úžasné Norské scenérie. Jen co jsme vyjeli nad údolí přikryté mlžnou peřinou, otevřela se nad námi modrá obloha. Nebylo tak divu, že autobus zastavoval na každé vyhlídce, kterou jsme cestou potkali. Trolí cesty a Orlí stezka nás vyvezly do hor a my ani nestíhali hroutit krky z jedné strany na druhou, jak se před námi střídaly pohledy do hlubokých fjordů a na bouřlivé horské vodopády. Až na pár výjimek, které mírné houpání autobusu ukolébalo ke spánku, jsme všichni seděli s nosy a foťáky nalepenými na okna. Dokonce jsme se dostali i na zasněžený vrchol hory Geiranger . Unavení ale spokojení jsme se zašili v příjemném kempu Gryta.
Viktorie Kafková
Foto: Markéta Pilná
