Když se někdo radoval z toho, že 17. listopadu vychází na pátek, měli jsme stejnou radost, že si prodloužíme víkend. Pak ale přišla nabídka na spolupráci se sborem KOS a my měli radost dvojnásobnou. Proč? Po secvičení všech 6 rychlých, moderních a skoro až tanečních písních, kterým jsme se věnovali na soustředění v Litomyšli o dva týdny dříve, jsme konečně seděli ve vlaku směr Praha. Sice zmrzlí a unavení z ranního vstávání, ale seděli.
Po třech a půl hodinách jízdy nás čekala další jízda, tentokrát Prahou, po Praze, tak nějak tomu říkejme. Následoval totiž přesun do kulturního domu Hlahol, pak na Gymnázium Jana Keplera, pak do centra (dobrovolný rozchod), pak zase zpět na Keplera – a tam jsme v 19 hodin vystoupili se svým prvním koncertem před veřejnost, více než 160 sboristů doslova málem zbořilo tělocvičnu tohoto gymnázia. Vida, říkali jsme si, co teprve bude zítra na Národní třídě?
Po několika hodinách a dalších přesunech jsme se dočkali generálky uprostřed centra Národní třídy – Korzo národní tedy patřilo 17.listopadu od 14 hodin jen a jen nám. Celou akci zahájil průvod doprovázený naší státní hymnou – a rozhodně nejsem jediná, když řeknu, že to byl asi nejsilnější vlastenecký zážitek. Pak už ale na naprosto zaplněné Národní třídě zněl jen zpěv a kapela. 4 sbory, přes 160 lidí, neuvěřitelný dirigent Milan Motl a kapela – a byl z toho obrovský galakoncert, který i přes nehoráznou zimu publiku rozproudil krev v žilách. Velký aplaus a davem diváků naprosto uzavřená Národní třída nám byly velkou odměnou!
Z Akcí se sborem KOS a dalšími máme vždycky neuvěřitelnou radost, ale jak vidíte dole z fotek, tohle jen radost nebyla. Byl to vděk, hrdost a špetka něčeho tak zvláštního, co dodalo celé akci atmosféru. Takže: Díky, že můžem!
